"neumím si o pomoc říct, když ji potřebuju já"

nikdy mi nedělalo problém požádat o pomoc, když šlo o praktické věci - vždycky jsem si uměla požádat o pomoc s kočárem, něco podat, poradit, vysvětlit, jsem zvyklá bez ostychu úkolovat, delegovat...
ale jak dojde na nějaké pocity, duševní stavy, depresivní stavy, smutky a psychickou nepohodu, najednou mám blok - nechci vůbec nahlas vyslovovat své pocity, nechci o nich mluvit, nechci přiznávat nenáladu, nechci mluvit o strachu... raději se tvářím, že je všechno v pořádku, obelhávám sama sebe a pak mě to doběhne a já si pobrečím třeba cestou domů sama v autě, abych zase u domu vystoupila, nasadila úsměv a šla za rodinou... vím, že za tohle jednou zaplatím, ale nejsem schopná to nějak prolomit...