Angrest, dekuju za mila slova ..Dopis mě asi nejdřív velmi překvapil. V té době a v tom věku, kdy církev stála někde tajně a mimo, a kolem mě, mimo moji rodinu, byly pionýrské šátky, budovatelské filmy a vědomi, co se smí a nesmí říkat, mi dopis z Arcibiskupství přišel jak z Marsu. Fakt si pamatuju, jak jsem si i říkala, zda to není nějaký podvrh, prostě jsem vůbec nevěděla.. Ale jelikož máma byla příležitostně věrici, vzhlížela k predstavitelum cirkve, protoze to pro ni byli hrdinové, co odolávají těm komunistickým šmejdům, a taky proste dělala divný věci, tak jsem pochopila, že to podvrh není. Ona poslouchala zahraniční rozhlas, stýkala se s lidmi z kultury, kteří byli výrazně proti režimu. Celkově byla velmi kulturní, sectela, rovněž i otec byl vzdělaný, s prestiznim titulem. To jen pro ilustraci.

No, a když mi došlo, ze si na mě opravdu nekde stěžovala, tak jsem naštvala, to byla druhá emoce. Ublížení jsem v té době nepocitovala. To přišlo později.

A abych uvedla kontext. Mně nikdo neublížoval vědomě. Nikdo mě nebil, ani mi nenadaval. Ta její nemoc rodinu ovlivnila tak, že se všichni starali o sebe a ty kolem nebyla kapacita . Mama, aby nějak přežila, tata odešel, aby přežil, ale že někdo odejít nemůže, to neřešil a nezajímal se, neviděl mě třeba půl roku. A pak na chvíli a zas nic.


Ale podařilo se, ze jsem vždy mela a mám dobré sebevědomí. Takže dobry