My máme pomocnou školu. Zvlášť když leží na gauči v pelíškách a hledí na mě, jako když jsem spadla z višně. Jsou to stájové polodivoké kočky, které se rozhodly, že budou domácí. Jsou hrozně hodní, vánoční stromek nám pořád stojí, do kuchyně nechodí, večer se se mnou dívají na televizi. Žerou, co dostanou (po letech, kdy byli krmení sporadicky si fakt nevybírají), chodí na svůj záchod a učí nás chodit po schodech (lákají nás na schody, abychom je šli krmit). Spoustu zlozvyků domácích koček nemají. Akorát teda nepochopili, že je máme kvůli tomu, aby drželi myši od baráku - oni nám je naopak nosí dovnitř. Obvykle živé. A pak na nás mňoukají. Asi si myslí, že nás musí naučit lovit? Přitáhli i malého králíčka. Hugo je maličký černobílý kocour, skoro čtyřletý - ale má obří tlapky - asi nikdy pořádně nevyrostl, protože nebyl dost krmený? Na to, že je venkovní polodivoká kočka, tak si klidně usne na zádech s odhaleným břichem.
Guido je starší, vet si myslí, že cca osmiletý. Je zřejmě hluchý - nebo nahluchlý. Slyší zvuky, ale nedokáže je určit v prostoru - párkrát se mi podařilo ho vyděsit, protože mě neviděl přicházet. Hugo se nechá vzít do náruče, ale úplně ztuhne / zhadrovatí. Guido se vzít nenechá, má z pokusů panickou ataku - vyrve se a zdrhá - ale tak, že třeba klidně vletí plnou parou do zdi - úplný mimoň. Možná někdy žil se psem - místo kočičího volání tak divně vyje (ale třeba je to tím, že neslyší?) - a pořád všechno olizuje - Huga, nás, ale třeba i pelíšek, na kterém leží. Ani jeden nás nikdy nepoškrábal. Kočičí hračky vesměs ignorují, ale když se do něčeho pustí, tak to během chvíle naprosto rozcupují.
Jsou fakt zvláštní. Ven chodí spíš Hugo, Guido mi přijde, že je rád, že je na stará kolena v teple a krmený - ale občas si (mi?) pro nějakou tu myš dojde, někdy je i sežere (pokud jí neodchytíme živou a nevyhodíme ven). Jsou fakt zvláštní.