Lidé přesvědčeni o své veledůležitosti díky které by se jim měli ostatní přizpůsobovat byli vždy.
Dnes se tyto typy posunuly o level výš a bude to tím všeobecným nárustem sobectví, kterému se teď eufemisticky říká individualismus.

Jakékoliv plánování pro větší skupinu je kvůli tomu peklíčko. Popravdě, potom co jsem minule nečekaně, v den odjezdu řešila zapůjčení auta a pak 6 hodin řídila, si už velmi nějaké další akce rozmyslím.
Zajímavé je, že jsou vždy stejní problémisté.

Scházíme se třeba, už spoustu let, kamarádky ze ZŠ. Po návratu z ciziny jsem chtěla nějak rozšířit sociální kontakty. Setkání v 95% ruší, přesouvá a chaotizuje vždy jedna osoba. Paradoxně ta, která je doma z práce už ve 14 a na služebky nejezdí. Nemá a nikdy nebude mít diář, ani papírový, ani elektronický. Od ostatních pak očekává, že se vždy “nějak” přizpůsobí. Pro jeji “slabůstku” přece všichni musí mít pichopení.


Popravdě, při dnešní úrovni komunikačních kanálů se ten osobní kontakt dosti přeceňuje. V hospodě si stejně každý položí před sebe cihlu, stále někomu něco pípá, stále někdo “musí” odpovídat a reagovat a souvislý rozhovor žádný. A kvůli tomu mám v zimě sjíždět z hor do města? S postupujícím věkem mi to už za to asi nestojí.