Mám vzpomínky, že při nemoci v dětství se mnou bývala maminka doma, nešla do práce a něco se mnou chvílemi dělala - četla, šila na panenky, přinesla ze školy úkoly... věnovala se přednostně mně. To bylo vzácné, protože nikdy jindy se mnou takhle nic nedělala, jen vařila a obstarávala domácnost.
Nejláskyplnější péči mi v nemoci poskytoval muž, když jsme ještě byli bezdětní. Nakupoval dobroty, co jsem si jen vyvzpomněla, vařil, dával studené obklady, povídal si se mnou... Neměl na starost nic a nikoho kromě mě. Kde jsou ty časy Později jsem se naučila prostě fungovat, dokud stojím na nohou, jako asi každý. A když už nešlo stát na nohou, staral se muž o děti.