Bohužel nemám, nikdy se takhle nestarala.
V cca 20 (byla jsem na vejšce a bydlela doma) jsem dostala těžký zápal plic, vystřídala asi troje antb, hodně zhubla... k lékaři jsem chodila sama, zpočátku sotva došla tam a zase zpátky, brala jsem to, že se o sebe musím postarat a postarala. Teď když mám sama děti nechápu tu nestarost matky. Na otce mám úplně blbou vzpomínku, došla jsem na začátku téhle nemoci domů a doslova upadla do postele, neměla jsem ani sílu si dojít pro pití, ani zavolat na otce, a ten chodil okolo pokoje otevřených dveří, něco si pro sebe brblal ohledně svojí práce a vůbec jsem ho nezajímala (ale on takový byl vždycky). Měla jsem žízeň a hlad, ale nemohla jsem nic dělat, jen to vydržet než přijde mamka z práce, ta mi přinesla k posteli jídlo a pití, ale že by tam byla nějaká péče, starost.. divné co. Vůbec se se mnou nikdo nebavil co jsem dostala za léky, zda zabírají, jak se cítím, nic. Zameškala jsem půlku semestru a výrazně zhubla, ale žádný zájem o mé studium, zdravotní stav, nic. Kdybych se jich zeptala, zda si pamatují, jak mi nezabrala tři antb a marodila jsem 6 týdnů, tak o tom nebudou myslím, vůbec vědět.