Já jsem při nemoci plačtivá - lítostivá (i teď v dospělosti - jak začnu být taková ukníkaná, tak vím, že na mě něco leze).

Mamka se o nás v nemoci nijak víc nestarala - chodila většinou normálně do práce. Na druh jídla si nevzpomínám. pro mě je nemoc v dětství spojená s tím, že ležím přes den na gauči v obýváku a koukám na televizi. Ale moc jsem nemocná nebývala, taky jsem většinou měla ve škole 0 zameškaných hodin. Ale mám pár vzpomínek, že mám teplotu, horečku, matka "si odešlaL" a já tam pláču pod peřinou, že tu jsem sama a není mi dobře...

Proto já jsem matka nemocné opečovávací . Se synem doteď, když je nemocný, zalízám do postele, škrabkám po zádíčkách, hladím po hlavičce, nosím čajíky, měřím teplotku, ruším práci. Taky bývá ale nemocný jen minimálně. Tak jsem zvědavá, jak dlouho ten puberťák bude ještě chtít snášet, že maminka je s ním pod peřinou, když je marod...