Já jsem teda asi mrcha necitlivá, pragmatická, ale když je někdo nemocný, tak mě zajímá jak mu je, jak se cítí, jak probíhá léčba, ale že bych někoho obskakovala, vymýšlela mu program a sháněla všechno možné a nemožné, to teda nedělám.

Věřím doktorům, úzdravné síle těla člověka, tomu, že nemoc je jen dočasná součást života a tomu, že všechno nakonec dobře dopadne, že vlastně nic moc ani nedělám, protože stejně nic nenadělám. Sama se taky nijak moc neléčím, pokud necítím, že potřebuju lékařskou pomoc. Jinak si tělo a čas poradí. Maximálně si zajdu k lékaři pro uklidnění.
Když můj syn ležel měsíc v nemocnici a měl nějaké záhadné a potencionálně velmi nebezpečné neurologické onemocnění, ani jsem nešla za doktory, stačily mi informace od syna, a věřila, že vše bude dobré. Jasně jezdila jsem za ním, volali jsme si, měla jsem starost, ptala se, ale co může člověk dělat.
I když rodiče toho Martínka, kterého včera operovali za peníze hodných dárců, se jistě pěkně starají. A spousta dalších rodičů taky.
Ale nějaká chřipečka, angínečka, rýmička mně osobně téměř nestojí za řeč a starání se.