"Zaujala mě myšlenka, že musíme dětem zachovat domov, aby se měly kam vracet. To jako se nesmíme rozvádět, stěhovat a vyhazovat věci z dětských pokojíčků ? Však život běží, mění se a přijde čas, kdy k rodičům jezdíme jen na návštěvu. Když ne, tak je to ujetý a člověku visí z břicha nepřestřižená šňůrka."

no já zastávám názor, že dokud se dítě samo neosamostatní, mělo by mít pořád pocit, že se má kam vrátit... a až se osamostatní, mělo by mít pořád pocit, že je u rodičů vítáno a ne na obtíž... tak nějak to člověku dodává klid, sebedůvěru, pocit bezpečí... v pubertě je to těžký, ale ten pocit zázemí a vědomí, že pro mámu jsou na prvním místě, to považuju za klíčový... jasně že fakani jsou někdy na zabití, člověk by je s chutí narval do baby boxu, jasně že sami puberťáci mají pocit, že už se nemůžou dočkat, až se matky zbaví, ale ve skutečnosti potřebujou mít pocit, že jsou milováni bez výhrad... a docení to klidně až později... a nebo ani nedocení, protože si to ani neuvědomí ovšem ten pocit, že máma dala přednost chlapovi před dítětem, to budou vědět vždycky...