Já myslím, že tohle se vyvíjí s věkem. Když jsou děti malé, velí nám instinkt je chránit a upřednostnit. Někdy kolem dospívání začnou ony preferovat vrstevníky a svoje partnery a puberta a určitá dávka nesnesitelnosti pomůže k tomu odpoutání se.
Pak dítě odejde, začne žít svůj život a rodič zjistí, že se nemůže upínat na dítě a má-li svůj život s někým prožít a sdílet, bude to partner, ne dítě. Takže v tomhle období už zase hraje nebo může hrát partner prim.

Ony ty dospělé děti můžou být přes půl světa nebo mají partnera (resp. často synové partnerku), která není příliš kompatibilní s vámi. Kolik zrovna tady bylo příspěvků - za tchyní stačí jet 3x ročně. Synové se často podřizují partnerkám, dcery často tíhnou k matce víc. Ale i děti blízko mají svůj život a nebudou s vámi na výlet, dovolenou nebo do divadla. Možná jsou výjimky, ale zase to nebude nějak pravidelně.

Já mám nejstarší dceru od sebe 50 km. V kontaktu jsme dá se říct denním, přes messenger si přepinkneme nějakou zprávu, fotku, občas zavoláme. Ale osobně žádná sláva, to bydlí jen 50 km. Ale i to je v denním provozu dost, o víkendu má své akce. Takže občas rychlé kafe. Takže ano, děti má člověk napořád, ale s tím, že chlapů můžu mít kolik chci, bych to zase tak nepřeháněla. Ono není jaksi ve věku padesát plus kdovíjaký výběr a pak další věc, šance, že on kvůli vám začne milovat vaše dospělé nebo dospívajcící děti (většinou má své), je mizivá. Tam opravdu stačí korektní vztahy, ale i to je leckdy problém. Prostě když děti z domu odejdou, je partner ten, se kterým člověk žije svůj život a který je v danou dobu pro člověka důležitý. Děti milujeme, ale jejich život už nežijeme a domácnost tvoříme s partnerem, takže s ním je třeba také budovat hezký vztah.