Přidat odpověď
Žili jsme chvíli v zahraničí. Měla jsem možnost se čas od času podívat do školy, kam docházelo mé dítko. Tehdy bylo ještě předškolák, prvňák, ale v těch vyšších ročnících jsme měli známé a také rodiče tam celkem, pokud měli zájem mohli se školou kooperovat.
Překvapilo mne, že 90% dětí ve věku 13 - 16 let mělo jasnou představu o tom, čím chce být?
...nevím, tedy jestli toho nakonec dosáhly, z těch se kterými jsme trochu v kontaktu, tak vím, že si stále razí cestu za svým snem (a ten sen nekončí v 18 letech maturitou v oboru, ale často je třeba další škola, praxe - zkušenosti, štěstí, situace v rodině, kovidové roky atd.)
V Čechách mi tohle přijde přesně naopak? ...bojí se naše děti snít a nebo otevřeně říci co by je bavilo? Nebo fakt nemají představu? Nepřipravujeme je my rodiče nebo škola?
Podotýkám, že v té konkrétní škole byla směsice cizinců a většina těch rodin byla v cizině za prací, tak asi inklinovali k cílům více než jiné rodiny. Ale hrozně mě to překvapilo, fakt jsem koukala s otevřenou pusou, když jsem se ocitla na jedné z besed s žáky a rodiči.
Moje děti např. to mají tako: nejstarší ví, že by se chtěl věnovat vědě, výzkumu v lékařství, ale úplně přesně ještě neví zaměření. Je na 8 letém gymnáziu a plánuje zkusit medicínu. Nejmladší dcera má jasný cíl cca od 3 let a jde si tvrdě za ním. Letos nám dokázala, že se dokáže opravdu hodně obětovat a teď je na nás, jestli mi dokážeme být tolerantní a chápaví a nechat jí jít její cestou.
Prostřední syn ale zatím vůbec nemá tušení, kterým směrem se dát. Prohlásil, že je rád, že se uklidil na osmiletý gympl a má tak čas ještě přemýšlet.
Předchozí