Přidat odpověď
Já jsem vždycky věděla, že nechci pracovat manuálně. Vždycky jsem byla nešikovná. Pak jsem věděla, že se nechci o nikoho starat ani pracovat s dětmi. Také jsem nebyla typ na technické nebo matematické záležitosti. V podstatě jsem v těch 14, kdy se dávala přihláška na SŠ, nevěděla, co chci v životě dělat. Táta chtěl, abych šla na střední ekonomickou, že pak budu dělat nějakou práci v kanceláři. Nevěřil, že bych měla schopnosti vystudovat VŠ. Já jsem ale nechtěla jít hned po maturitě do práce a dělat něco nudného v nějakém velkém podniku. Nakonec z toho vylezl jako jediný možný gympl, prostě pokračování všeobecného vzdělání. Říkala jsem si, že časem se to vyvrbi, co bych tak mohla dělat. Věděla jsem jen, že to bude něco humanitního a že nechci učit. Líbila se mi historie, bohemistika, archivnictví, knihovnictví. Jenže tam brali málo lidí a neměli jsme tam žádné známé. To už je ale holt jiný příběh. Nakonec jsem vystudovala bez problémů jinou školu a celý život dělala práci, o níž jsem věděla, že v ní nejsem příliš dobrá, ani mě moc nebavila. Ale na to, co bych chtěla dělat, jsem neměla kvalifikaci, protože to bylo příliš odborné a jít studovat na VŠ třeba archivnictví ve 40 letech a později, mi přišlo už nemožné. Takže jsem se celý život pracovně pohybovala v rámci svého dosaženého VŠ vzdělání, které je naštěstí dost široké, takže jsem dělala leccos, něco bylo lepší, něco strašná nuda, něco mi šlo lépe, něco hůře. Jenže podle mě neexistuje práce, která by byla pouze zábavná, všude je něco, co člověku vadí a co dělá nerad, hlavně aby to špatné nepřevážilo to dobré.
Předchozí