Proto jsem opatrný v nějakém odsuzování výchovy dětí v hs milujících vztazích. Koneckonců, jako hetero máme dost másla na hlavě, když se každé druhé manželství rozpadá. Jak to funguje v nesezdaných párech s dětmi, myslím, že ještě hůř.

Osobně si myslím, že homosexualita není primární Boží plán, že je to vlastně porucha v systému, ale to neznamená, že se z poruchy nemůže vyvinout něco pozitivního. Halt v NZ narážíme na to odsouzení homosexuality apoštolem Pavlem, jehož skupině vděčíme za většinu spisů NZ. Ale je fakt, že to bylo ve vztahu k antické homosexualitě, která byla jiná. (Řecká byla hlavně učitel-žák a římská jako zábavka pro bohaté a mocné.)

Takže si myslím a to jsem tvrdil vždycky i jinde, že je třeba oddělit etiku surogátního mateřství od problému homosexuality a řešit to jako samstatný problém.

Ale vzhledem k tomu, že právně volných dětí není dost ani pro heterosexuální páry, tak s nějakou homosexuální adopcí nelze počítat a omezení spíše posílí to směřování k surrogátnímu mateřství. Což je možná nezamýšlený důsledek.