Člověk to dělá rád, ale často je vyčerpaný. Pokud se vám samostatně žijící mírně dementní maminka vykálí do peřin a není ochotná je dát do pračky, že musíte přijet, tak co zbývá jiného? Budete nadšení? Ne.

Pokud dítě na prvním stupni vleze spolu s kamardkou na otočné křeslo, aby se podívali na osmáky degu (jako to dítě dělalo 100x bezpečně) a skončí s otřesem mozku na JIP, podruhé za rok, tak se asi nebudete radovat. (Když pak ještě špatně nemocnice spáruje platby a obviní vás, že jste nezaplatili za pobyt dítěte.)

Dětem, že je něco oběť jsem prakticky neříkal. Máma mně mockrát...

Ale co je to, když musíte kvůli druhým totálně překopat plány, na které jste se třeba těšili.

Když musíte být s nemocným dítětem a druhým ADHD dítětem půlku roku doma v malém bytě kvůli nemoci. A manžela máte v Horní Dolní na služebce, aby ten ansámbl z jednoho platu uživil. (Podpora na nemocné dítě byla cca 2600, podobně vysoký byl předtím i rodičák do 3 let.) To není oběť?