Žženo,
teď jsem narazila na takový textík jedné mladé ženy, kopíruju; docela viditelné, jak vzniká pay gap...

Byla jsem socializovaná ke skromnosti, že z nováčka se nikdo nepos*re a vše si musím odmakat a nemůžu si vyskakovat, nemám mít hranice. Do první odborné práce jsem nastoupila po vystudování časově dost náročné VŠ. Na zaučení mě dali ke zkušenému kolegovi, že se časem osamostatním. Výše odměny domluvená, zatím dobré. Po roce a půl nastoupil na stejný post stejně starý kolega, stejná škola, dosavadní praxe spíš brigády, odborná téměř žádná. V tenhle moment jsme bráni stejně, plat máme stejný (ofiko to samozřejmě nevím, ve smlouvě máme mlčení). Rozdíly jsou minimalní. Jen si všímám, že třeba šéf ženám vyká a mužům tyká (prý kvůli feministkám). V tuto dobu se vyskytne projekt v zahraničí, tento nový kolega (tehdy měsíc ve firmě) je tam vyslán. Dělá to samé, co já tady. Šéf ví, že se zahraničím nemám problém, mám základ jazyka dané země, ale vysílá tam kolegu (jen s angličtinou), prý kvůli chlapům na stavbě. Rok se nevidíme. Pak se vrací a já si všímám, že ho pouští k odbornějším věcem, než mě. Jeho praxe je najednou brána jako větší, důležitější. Očekává se ode mě, že budu dělat něco jako asistentku, tzn. otravné tabulky nebo dokumentaci, bez kterých nejde projektovat, ale je to otrava. Kreativní části, které vyžadují časovou investici seniorních kolegů, předávám dál. I tomuto nováčkovi. Ani nemám šanci si je vyzkoušet, takže se nedá říct, že bych na ně neměla a neosvědčila se. Nedostala jsem k tomu šanci, prostě do mě nechtějí investovat. Všechno je to neuchopitelné, nedefinovatelné, odehravá se to v gestech a náznacích. Pozice stejná, přesto tak jiná, nic není řečeno napřímo, nic neni oficiální. Chci si o tom se šéfem promluvit, ale vše se mi "jen zdá". Mluví se o tom těžko, když oni se baví jak kamarádi v hospodě, ale já s bariérou vykání si musím domlouvat oficiální schůzku. Naoko profesionální. Když se zeptám někoho v týmu, tak je to prý náhoda, moc si to beru, vše je prý ok, nic takového se neděje. HR tam žádné nebylo. Šéf byl HR. Uvěřím tomu a zůstávám mnohem déle, než bych měla.

Naštěstí se objeví pomyslná poslední kapka. Vrabci švitořili i přes kult mlčení a zjistila jsem, že tento kolega bere 150 % toho, co já. Nejhorší je, že to dává smysl, protože teď dělá "složitější" práci.

Odcházím. Prý to čekali a já tam jsem vlastně nad očekávání strašně dlouho, nenapadlo je, že nebudu chtít děti. (Proto do mě neinvestovali, že?) Ano, můžu si za to sama, měla jsem být dravější (díky výchovo). A nebo odejít hned při náznacích, (ale prý se mi přeci vše jen zdálo, že?) Ale proč se sakra musím o rvát i o příležitost zazářit či zklamat, zatímco někdo ji má automaticky? Proč si někdo může vybrat z celého pracovního trhu, ale já musím hledat někoho bez předsudků?

Neštěstí máme happy end, v nové práci jsem vše dohnala. "Jen" jsem ztratila roky. A peníze. Jo a kolega šel taky.