Podle mě je každé dítě jiné. Proto mě stále zaráží, že se někdo diví, když některé dítě potřebuje víc pomoci než jiné, jelikož většina přispěvatelek těmito problémy netrpí, tak pak berou pomoc jako zbytečnou. Taky jsem si nepředstavovala, že mí synové budou tak nároční, prvnímu stačil dohled do 6. třídy, druhému jsem v době Korony připomínala školu a pomáhala ještě do 18 let. Ale mojí prioritou bylo aby se aspoň vyučil. V dospělosti se už protloukají životem sami, mají to těžší, ale každý člověk má nějaký hendikep. Ale oba si už teď vše vyřizují sami, ale pořád ví ,že když budou potřebovat s manželem jim pomůžeme, tak jako oni se snaží pomáhat nám.
Možná kdyby se pomáhalo víc nedokonalým žákům, nebylo by tolik problémů s frustrovanými dospělými.
A jinak jsem u mladšího velmi oceňovala, že už byl internet a někdy na něm bylo možno zjistit úkoly do školy, když pro něho samotného tyto věci nebyly prioritou. Možná to někomu připadá jako rozmazlování a že by se každý měl umět postarat o sebe, ale ne každý se to naučí ve stejném věku. Někdo už na základní škole a někdo později.