Termuxi, chápu. Já mám fobií z pavouků a hmyzu. Jednou dcera přinesla omylem v oblečení domů nějakého stájového pavouka s tělem velikosti švestky. Ječela jsem jak Viktorka, ač nebyl nikdo doma a jediné, co jsem byla schopná udělat bylo přiklopit pavouka skleničku od marmelády. Pak jsem čekala a modlila se, ať přijde dcera domů a něco s tím udělá. Ptala se mě, proč jsem pod skleničku nepodstrčila noviny a nevynesla pavouka ven, ale já toho nebyla schopná. Pavouk se hemžil a já ječela. Nejhorší bylo, že ti pavoučí byli zřejmě dva a za pár dní znovu ta potvora pochodovala v šatně po zdi. A zase nebyl nikdo doma! Snažila jsem se ho vysát, ale on za chvíli v klidu vylezl z vysavače. Málem jsem se zbláznila než přišla dcera domů a pavouka mě zbavila.
Zato myšky miluju, dcera je chovala od 9 let. Jednou se nám narodilo 18 myší. A na střední chovala potkanici Penelopu, byla ochočená, přiběhla na zavolání a dokázala ji celé vyučování klidně sedět pod vlasy na krku. Ráda jsem si s ní hrávala, byla přítulná a když umřela, tak jsem brečela. Potom dcera měla ještě několik potkanů, ale ani jeden už nebyl tak úžasný jak Penny.
Na druhé straně hady a ještěry, zvlášť ty velké taky nemusím. Slepýš mi nevadí, ale takový varan, kterého měla jedná kamaradcina příbuzná doma, z toho mám hrůzu. Metrová mrcha v obýváku, prý Leonka. Děkuju nechci, tam by mě na návštěvu nedostali.