Přidat odpověď
Lupus,
ale ti blízcí lidi kolem často prostě nevědí, že jejich prosby "zachraňte" znamenají jen dny navíc "mimo", v bolestech nebo na hadičkách. Zdravotník by jim to měl umět říct, když skutečná záchrana v podobě alespoň pár "ucházejících" dnů navíc není možná. A taky by to lidé měli vědět dřív, než přijde okamžik krize. Ve stresu "dědeček se nemůže nadechnout, co budeme honem dělat" člověk nerozhoduje zrovna bez vnitřního i vnějšího nátlaku a divokých emocí.
Na doprovodu umírajícího v hospicové péči je dobré už to, že v okamžiku přijetí do této péče musí nemocný i případně doma pečující vzít jako fakt, že léčit v klasickém stylu, směrovat k vyléčení, už není možné a nebude to cílem. Hospicové sestry nám říkaly "při problémech nevolejte záchranku, ale primárně nás, my nasměrujeme, poradíme, dorazíme" - měly i noční služby, několikrát jsme využili možnost telefonické konzultace, nebylo nakonec nutné, aby sestra v noci přijela. Podle jejich zkušeností totiž nemocnice tyto lidi přijmou a nasadí léčbu (i bez konzultace) a je velký problém s propuštěním zpět domů... Ale obrovská výhoda té hospicové péče byl úmyslně vytvářený prostor pro přípravu i na ty kritické chvíle, věděli jsme aspoň nějak předem, jaké máme možnosti, co čekat, jak ulevit...
A po pravdě, mně osobně hodně pomohla sestra z hospice i ve chvílích po smrti tety.
Předchozí