Monam, můj syn odjakživa vždycky chtěl co nejpřesněji vědět, co bude, jak to bude, co ho čeká, co se stane pak...ale postupem času se naučil, že něco se prostě dopředu předvídat nedá a musí se čekat, jak to dopadne a pak se podle toho zařídit, jak to půjde nejlíp. Ty přijímačky jsou přesně jedna z takových situací. A už dřív, když synovi něco nevyšlo, tak se postupně naučil si sám sobě říct "tak udělal jsem pro to všechno, co jsem mohl, ale holt to nevyšlo, tak třeba příště..." Prostě jsou věci, které tak úplně ovlivnit nedokážeme.