Hele, já mám to dítě jenom jedno a jak (i jemu) vždycky říkám - nemohu si dovolit žádné ztráty...

Samozřejmě, že dítěti nepřeříkávám každé ráno všechna bezpečnostní pravidla, ale spoustu jich slyšel od dětství, pak větší část opakovaně, když začal chodit sám ze školy (do školy ho pořád vozím), postupně je upravuji odpovídající věku.

A hlavně reaguji na konkrétní situace - čili - pokud je na internetu článek, že 12ti letého chlapce zabila branka, tam mu to ukážu a připomenu, že se na brance fakt nehoupeme...

Nebo dávají film, že dívku unesl únosce tak, že jí tvrdil, že je policista, ať jde s ním a ona šla... - tak to "nenápadně" pustím ze záznamu, když je v místnosti a při té příležitosti připomenu, že "zlí lidé" si obvykle vymyslí právě něco, co je věrohodné nebo co obecně vzbuzuje důvěru. Že "zlý člověk" neřekne - já jsem zlý člověk a chci ti ublížit, ale právě naopak - "mám malá štěňátka, chceš se na ně jít podívat?" nebo "maminka mě pro tebe posílá, nejde jí nastartovat auto, chce, abych tě za ní přivezl" nebo "já jsem policista, máme tady za rohem zásah a potřebujeme, aby jsi šla ....".

A samozřejmě že časem z toho má pubertální srandu, tak si z toho děláme pubertální srandu společně a rozvíjíme to, co všechno by třeba mohl říct atd. I to je vzdělávání v oblasti bezpečnosti...


A stejně tuhle přinesl z cesty ze školy jakousi láhev čehosi a sám dokonce řekl, že tohle dostal od nějakých cizích kluků tam v parku... Tak jsem mu ji zabavila, vylila, znovu vysvětlila, že od cizích lidí si nic nebereme, udělala přednášku...

Ony ty děti, i když se tváří pubertálně dospěle, tak si to aspoň trochu zapamatují i tak. A třeba jim to někdy pomůže...


Co s tím strachem, to nevím. Holt se s ním musíš naučit žít a pokud ti to opravdu nejde, tak fakt se jít o tom někam poradit. Hlavní motivací by mělo být, že není dobré ty strachy na ty děti přenášet. Opatrnost a rozum ano, ustrašenost ne.