Čumčo, přemýšlela, přemýšlím.. chci si to pustit ještě jednou. Četla jsem i ty ostatní recenze. Těžko se mi k tomu vyjadřuje, protože se jednak umím líp vyjádřit slovy než písmem a pak mám málo informací a já nerada svoje názory vyhrocuju, když nemám mnou ověřené podklady.

To, co píše Spáčilová jsem četla ještě před shlédnutím a právě to mě přimělo se podívat. Znovu sem kopiruju úryvek, co jsi sem taky dala, protože mi přijde velmi trefný.

"..Událost ze Svaté činí vedle Bohdalové s Vlasákovou především zdravě provokativní nejednoznačnost: jednak lži, která může pomáhat pravdě, jednak viny, pro niž se těžko hledá trest. Ve vrcholné konfrontaci vmete matka dceři do tváře: „Chtělas pravdu, tak si ji vyžer; celou! Nemáš právo soudit, ty bys to pro svoje dítě neudělala?!“
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/recenze-svata-bohdalova-vlasakova-strach.A240518_215153_filmvideo_spm".. to je přesný! Ano, jsou lži, co pomohou a vina, na kterou se těžko hledá trest.. a pak taky, kdo má právo trestat!?

A souhlasím, kastelán na Hlídacím psu je tak lidský, že je to jeho článek, s nimž nejvíc souzním. Historicky je nemožné doložit, jak to tehdy bylo, prameny ze SSSR chybí, nebo jsou nevěrohodné.

Co je jasné, totalitní režim ukradl paní Věře 20. let života, zažila strašné věci, znásilňování a další hrůzy. A proto by jakékoliv hodnocení její situace mělo byt citlivé a s pochopením.

A tohle kastelánovi taky podepíšu: " Černobílé hodnocení celého případu je totiž typickým příkladem totalitního přístupu, a to by se ÚSTRu nemělo stávat. Pokud nejsme schopni tolerovat individuální život jedince, vzít jeho osud na vědomí, a nahrazujeme ho popřením, dohadováním, či monopolem na pravdu, svědčí to o tom, že jsme zůstali jednou nohou stále vězet „před Listopadem“.

Myslím si, že kdyby se Adam Hradilek z USTru narodil o 20-30 let dřív, taky by to třeba viděl jinak. A on je určitě ovlivněn příběhy těch čestných, statečných, správných pamětníků.. bez ironie.

Mezi námi, jestliže se paní Věře S. žilo bídně, což asi ano, neměla školy, dělala podřadnou práci, tak se jí nelze divit, že si řekla, že se chce mít líp a obohatí se. Nesoudím ji a neříkám, že bych to neudělala třeba taky.