Přidat odpověď
Jak to tu čtu, tak jsem za mlada byla pěkná "poběhlice". Což znamená, že jsem pořád někde běhala a s někým se seznamovala. Asi tak od 14 do 30 jsem nedělala nic jiného, než všude koukala, jestli na mě někdo (rozuměj kluk) nekouká. Na zábavách a diskotékách, rodinných oslavách, rekreacích, výletech, dovolených, v hospodě, v práci, ve škole, v autobuse, ve vlaku i v MHD, v kině, při sportu, na procházce, u vody.... Strašně mě bavilo se seznamovat, trošinku flirtovat a hodně si povídat, poznávat se, klidně se i trochu políbat.
Nebyla jsem teda taková ta "dávačka", která se hned s každým vyspí, jen tak, ale kluků jsem měla za mlada dost - teda na chození. Akorát mě většinou brzo omrzeli nebo jsem měla pnutí a potřebu jít zase někoho sbalit.
Znala jsem kluky ze široka daleka, osobně. Přešlo mě to až tak po třicítce, když jsem si šla zahrát fotbal - s chlapama samozřejmě, a byl tam jeden, kvůli kterýmu jsem se rozvedla, protože mě tehdejší manžel už nebavil. Ale i tak mě pořád bavilo někam chodit a koukat se, jestli někdo nekouká a seznamovat se.
Teď už mě to nebaví a bylo by to trapný, když mi bude šedesát. Ale jsem ráda, že jsem měla bujaré mládí s věčným naživoseznamováním. I jeden inzerát teda proběhl, s víkendovým setkáním.
Já se seznamuju ráda. I jen tak, bez nějakých seznamovacích úmyslů.
Předchozí