Nemá to těžké, je to roztomilé a krásné, moc si to užívám.

My takto přemluvili neteřinku, že na pochod Českým rájem se střevíčky a sukýnka nehodí, že ty ružové tepláčky a růžové tenisky jsou lepší. Celou dobu si táhla batůžek, že tam má svačinu, na skále na vyhlídce vytáhla z batůžku šatičky a střevíčky a mžiku se převlékla a tvrdila, že tepláky a tenisky ztratila.

U holek se ovládám dobře, jsou roztomilé, i když jedna je dost uřvaná a obě jsou herečky, prostě růžové princezny a vidím, že i manžel kolikrát sleduje jejich výstupy s úsměvem na tváři.
Já mám problém u kluků, hlavně u toho nejstaršího osmnáctiletého, který má oblíbený koníček šít do mladších a mladší vřískaj, jen ho vidí. To se neudržím a vřískám také, ovšem na to nejstarší čeká a má srandu i ze mě.
A nevím, jak to řešit, nejstarší je náročné dítě snad od narození, má mnoho dys, už jsme ho "separovali" a na jeho přání mu udělali pokoj mimo dům, má vlastní vchod, to hodně pomohlo, ale i tak se potkávají.
Bez prcků kolem sebe je to bezvadný kluk, co se vší pomůže, ale jak vidí mladšího sourozence, něco mu v mozku přepne a už začíná šít i do holek.