"prý doma nikdy nikdo na nikoho nezvedl hlas (na děti, rodiče mezi sebou)"

V mé rodině také ne.
Tatínek tedy někdy promluvil takovým ráznějším tónem, ale řvaní to nebylo ani vzdáleně.
Řvaní nesnášel a na dětské emocionální výlevy odpovídal klidným hlasem "prosím tě, neječ tady jako domovnice".
Maminka myslím neumí ani ten ráznější tón.
Kupodivu vychovali bez řvaní a bez bití celkem použitelné potomky.
To jen pro ilustraci, že to existuje.

Ale já jsem se se řvaním setkala už v mateřské školce (kterou jsem nenáviděla), takže v patnácti by
mě nepřekvapilo.