"Ono záleží i na dětech samotných."

Přesně tak. Samozřejmě jsou i naprosto bezproblémové, zdravé, odolné děti, které i v případě, že narazí na průměrnou školu a neangažované rodiče, dosahují skvělých výsledků. V mém okolí je několik takových. Jedno dítě má velmi zaměstnanou maminku a naprosto mimoňského tatínka, ale maminka jednou za pár let procitne, bleskově se zorientuje (například co musí dítě umět k přijímačkám), zaklekne na dítě, dotyčné dítě (velmi odolné, zároveň dostatečně povolné a inteligentní) to vydrží a podá výkon. Pak se zase maminka stane na dalších hodně let prakticky nepřítomnou.
Jiná maminka svě děti šťastně ignorovala a věnovala se práci a sama sobě. O první dítě se jí postaraly jiné maminky (kroužky, doučování), ale zjistila, že dítě nepodává výkony, jaké ona požaduje. Na druhé dítě tedy dočasně zaklekla - a pak teprve byla spokojená. Je to tedy takové jednostranné a krátkodobé, řekněme spíš schopnost vyřešit problém, když se vyskytne a je rozpoznán.

Ale hodně dětí má právě ty handicapy. No a bez angažovanosti ve výsledku dost utrpí. Co je extrémní angažovanost?

Může být samozřejmě negativní. Ale co když třeba rodič zjistí, že dotyčné dítě funguje pouze v systému "indiánský běh", tedy třeba 15 minut práce, půl hodiny odpočinek, 15 minut práce, půl hodiny odpočinek... což rodiči zabije den, já osobně to pokládám za extrémní, ale bez toho by dítě třeba taky nebylo schopno absolvovat základku. Po pár letech podobného "výcviku" ale handicap dožene, vystuduje, je schopno se slušně uživit. No a teď co - vyplatilo se to? Otázka taky je, co to stálo toho rodiče, že.