"Vždyť to je velevýznamná rodinná a osobní zežitost, obrovský zásah do intimní zóny člověka.
Jak může proběhnout bez pocitu soukromí, bezpečí, respektu...?"

Na jednu stranu s tebou souhlasím, na druhou stranu někdy si říkám, jestli z toho neděláme větší téma, než to je
Já sama jsem poměrně hodně introvertní, mám výraznou osobní zónu, kam nepouštím téměř nikoho, jsem nekontaktní, ruku podávám s propnutou paží, když přijdu mezi přátele, obvykle jen zvednu ruku, zamávám, pozdravím, usměju se, žádné objímání, žádné polibky...
Ovšem když jsem rodila syna, byla v porodnici exkurze budoucích lékařů, a když se blížilo finále, zeptala se mě asistentka, jestli by mi vadilo, kdyby se přišli podívat a já řekla, že je mi to fuk, klidně ať přijdou... Takže jsem měla opravdu Grande finále, s celou delegací zírající mi mezi nohy... A bylo mi to ÚPLNĚ FUK... Nikdy bych tomu u sebe nevěřila, ale ani v tu chvíli a kupodivu ani později mi to prostě nevadilo... Jednoduše proto, že jen o chvíli dřív jsem si myslela, že to prostě nepřežiju, byla jsem vyčerpaná, nevyspalá, všechno mě bolelo, dítě bylo veliké a nechtělo se mu ven... Bez pomoci bych to určitě nedala
Takže ano, rodila jsem na lůžku (dobrovolně, při bolestech mi klesá tlak a i při pokusu o změnu polohy jsem kolabovala), v plném světle, s davem lidí, ale přesto jako jediný základní pocit z toho byla úleva, že je dítě venku, je zdravé, silné a že jsme to oba přežili... A když mi ho položili na hruď, vůbec jsem nevnímala co je kolem, byla jsem jen já, muž a dítě...