babi, už jsem poblíž takové situace byla, už jsem sumírovala, co napíšu v dopise na rozloučenou, jak to všechno vysvětlím, že nemohli nic udělat, vůbec nic jinak ani líp

bylo mi tak hrozně a fakt jsem nechtěla, aby moje děti denně vídaly svou mámu, jak řve jak želva, anebo usnula jak špalek mezi duplem na zemi, protože je naprosto vysílená, před manželem jsem pláč skrývala, aby se tolik netrápil

pořád se mi v hlavě honila jedna věta: "Není nic, co bych vám mohla dát, nedávám vám vůbec nic, a to si nezasloužíte." Strašlivě jsem se styděla za to, jak na tom jsem.