Kopírujem od bývalej Rodinkárky:

Ptalo se mě už několik lidí, co jako psycholožka můžu říct k tomu, když spáchá sebevraždu psycholog. Co si teď lidi, kteří bojují s nějakými problémy, mají myslet, když si ani špičkový psycholog nebyl schopný pomoci?

Nechci se přidávat k nepřebernému množství vyjádření o konkrétní osobě a tak to napíšu zcela všeobecně.

Psycholog může pomáhat druhým, ale sobě úplně ne. Částečně ano, ví, jak funguje duševní hygiena, sebepéče, ví, koho může kontaktovat o pomoc. (Zde to může trochu váznout na studu jít za kolegou s prosbou o pomoc.) Jiná věc je náhled na svoji nemoc, diagnostika, léčba. Deprese je jako mozkomor - chytne myšlenku a očerní ji a obrátí na ruby.

Některé deprese jsou tak hluboké, že psycholog nemůže pomoct. Nebo ne sám, bez pomocné ruky psychiatra a jeho medikace. Někdy psychoterapie nestačí. (A podle některých výzkumů u jisté části nemocných zas zabere tam, kde léky nezabraly.)

Některé deprese jsou tak hluboké, že nezabere ani medikace. To je holý fakt. Je jich podle výzkumů až 30 % z těžkých depresí, pod 10 % ze všech. Je část depresí, podobně jako u rakoviny, které nejdou vyléčit. Ale není to přeci důvod vzdávat vlastní léčbu rakoviny, nezkoušet to. Když je šance, že se vyléčíte z rakoviny 90 %, bere se to jako dost nadějné, hurá, jdeme bojovat. A tak i u depresí s těmi 90 % můžeme něco dělat, zmírnit je nebo vyléčit.

Je tu pak těch 10 % a ty si nevybírají. Jako rakovina neobejde onkologa, stává se, že těžkou depresí může onemocnět i psycholog, psychiatr, buddha, prostě kdokoliv, sebesilnější člověk.

Znám matky v šestinedělí, které měly neodbytnou potřebu se zabít, doma několik dětí a týden staré miminko, přesvědčené, že tak všem bude lépe. Především dětem. To se z venku těžko nahlíží, zvlášť, když nejsou dotyční sami, mají kolem sebe milující lidi, partnera, zdravé děti... a to je přesně ta zrada deprese, umí být tak těžká, že ji nepochopíme.

Někdy ale něco nemusíme chápat, stačí to přijmout.

🖤