jo taky jsem byla vždycky hrdinka... a pak jsem jednou přemáhala bolest zad a vystřelující bolest do nohy a tak dlouho jsem to ignorovala ("však ono to nakonec přejde, to rozchodím"), až jsem si v zoufalství musela volat sanitku... a rozsypané plotýnky a zánět nervu a udivené "jak to, že jste nepřišla dřív, to muselo HROZNĚ bolet" a kapačky a výhružky o necitlivých nervech v noze a několikaměsíční rehabilitace... od té doby už hrdinka nejsem, dokonce opravdu nedělám rizikové věci jako vysávání, nebo třeba poležení v trávě zjara, jak vyleze první sluníčko...
a když jsem nemocná, tak jsem nemocná, prostě si zalezu a nefunguju, však on se svět točí dál i beze mne... ale pravda, mám už velké děti, s batolaty to prostě jinak ani nešlo, než fungovat i nemocná...