Dříve jsem byla hrdinka, která musí unést tíhu celého světa. Hlavně abych někoho neobtěžovala - výchova z domova. Dneska kašlu na nějakou ohleduplnost vůči ostatním, kteří tím pádem musí převzít mé role. Jediné co, tak když zůstanu doma s mrňaty, tak je nějak (naprosto nevhodně - u pohádek) hlídám, než dorazí posila. A pak prostě neexistuju. Nebo tedy snažím se - úspěšnost tak 30%, ale s každou nemocí se to "zlepšuje". Třeba až budu v důchodu, budu moct ležet jak se mi zlíbí.