čumčo, jasně, moje temná stránka je mi dobře známá
u toho táty jsem to myslela jinak, spíš šlo o jeho projev, samosebou ovlivněný jeho vlastní výchovou, situací - byl hodně autoritativní, hodně křičel, věřil ve výchovu vařečkou, věřil, že pochválit dítě je chyba, takže abychom snad nebyly namyšlené, vždycky zdůrazňoval hlavně chyby, prostě z dnešního pohledu všechno špatně... sám nakonec potřeboval pochopit, že tohle není dobrá cesta... potřeboval sám narazit, ztratit pár falešných přátel, zlomit si nohu a skončit v nemocnici, ztratit na chvíli soběstačnost, aby pochopil, že nejsme smečka, kterou musí krotit a ovládat... sám prošel velkou proměnou, což fakt obdivuju... dneska je to vstřícný člověk, dokáže debatovat i když vyjádřím nesouhlas, nepředpokládá automaticky, že jiný názor znamená hádku dokáže říct, že něco neví, že něco nedokáže, že nás potřebuje... beru to jako velkou odměnu za promrhané vztahy v dětství a nejvíc mě těší, když vidím, jak i on je spokojený s našimi vzájemnými vztahy, dokáže poděkovat, pochválit - je to skvělý

a chápu, jak těžké musí být žít s tím, že nevíš, jaký byl tvůj táta a s mámou nemáš ty vztahy zrovna růžové... možná, kdybys našla někoho, kdo ho znal, podal by ti zase trochu jiný náhled, než (asi právem) ublížená máma.. je zvláštní pohlédnout na ty své rodiče pohledem zvenčí, bez té optiky dítě - rodič... mně tohle hodně pomohlo ve vztahu k rodičům, i k babičce, s kterou jsem jako dítě opravdu moc dobře nevycházela... když dneska dětem vyprávím o rodinné historii, kolikrát jen nechápavě zírají, a já sama si říkám, jak neskutečné věci se v té naší rodině vlastně děly... možná se někdy dokopu k tomu, abych jim sepsala aspoň to, co dáme dohromady s žijícími členy rodiny