Přidat odpověď
Nemám takhle velký dítě, jen patnáctiletého hocha, který má tendenci si věci neustále nárokovat.
Nejvíc pomáhá nenechat si vnutit tu perspektivu, kterou se on vnutit snaží. Tedy že má nárok, že já mám povinnost neustále obhajovat svoje postoje atd. Nenechat se vtáhnout do toho náseru.
Jestli ti zletilá oznámí, že si dělá autoškolu (když přitom nedělá kloudně ani školu), tak fajn. Ale za svoje. Jestli ti zletilá oznámí, že si půjčuje nejdražší šaty, tak fajn, jestli je to za její peníze, tak to prostě vem na vědomí. Můžeš jí přispět ve výši, kterou považuješ za standard. Rozčilovat se, že řeší maturák a ne koule, je sice pochopitelný, ale před ní to asi nepovede k ničemu.
Chlapeček mnohem méně prudí, když zjistí, že není koho. Vyslechnu ho pozorně, sdělím mu stanovisko (toto podpořím, toto ne), sdělím mu důvod, a více k debatě není. Nechávám na něm, jak se k tomu postaví. Vztekat už se může sám, bez mé účasti.
Předchozí