buřte, tak jasně, na druhou stranu chápu jak to kat myslí
já třeba taky můžu napsat, že jsme od nikoho nic nedostali, všechny příbuzné jsme měli minimálně po 100 km daleko, takže nějaké hlídání nepřicházelo v úvahu, nikdy jsme nic nedědili (a dědit nic nebudeme - když tak spíš starosti)...
na druhou stranu vždycky jsem si uvědomovala, jak velkou podporu mám ve své rodině... celoživotně jsem silně vnímala tu záchrannou síť, co mám pod sebou, tu jistotu v zádech... vždycky jsem věděla, že kdyby něco, mám lidi, co pomohou... to pro mne znamenalo vždycky mnohem víc, než třeba darovaný byt... udržování blízkých vztahů s rodinou nám sice hodně vzalo (spousta víkendů, kdy by člověk byl raději doma, ale jede těch 120 km, aby spal na mizerném gauči
), ale mnohem víc dalo - děti vnímají dědu, babičku, tetu, prastrýce jako blízkou rodinu, dokud byly malé, brali si je mí rodiče o prázdninách na nějaký ten týden, případně mezi svátky o vánocích...
od doby, co už není maminka, cítím, že ta síť je pryč a musím říct, že jak jsem stará, tak mi ten pocit často chybí... táta je skvělý
(kdyby mi někdo řekl před 30 lety, jak moc skvělý bude, nevěřila bych), ale je spíš už v té pozici, kdy se ty role obrátí a já mám po cit zodpovědnosti vůči němu... vím, že kdyby něco, snažil by se mi pomoci, hodně mě podpořil i když jsem byla v háji kvůli synovi, ale je to prostě jiné...
no základ, který jsem tím chtěla říct - podpora rodiny se fakt nepočítá v darovaných nemovitostech nebo počtu odhlídaných hodin