To je dáno dnešním humanismem, vs. popisovaným obdobím cca první republiky. Prostě byla určitá představa, v něčem pravdivá, v něčem dobová a formální, co je to život křesťana. Byla určitá pevná norma, která se za tu dobu dost posunula a rozostřila.

A mj. na počátku jeho křesťanské služby byla zkušenost, kdy vyprávěl v zákopech WW1 oplzlý vtip svému kamarádovi a divil se, že se nesměje. A v tom se mu zhroutil k nohám, zasažen zbloudilou střepinou. A WB v ten okamžik věděl, že ten kamarád právě stojí předs svatým Bohem hodnotícím jeho život. V následujících dnech poklekl v polorozbořeném kostele ve Francii a řekl Bohu, že jeho život je špatný a že patří do pekla, ale aby udělal co je jen možné, aby tam neskončil. A že mu to bude asi kazit, ale že se mu vydává.

Ale i katolický kněz, pokud slouží svátost smíření, tak vám pomáhá váš život posoudit podle určité normy dané desaterem, zpovědním zrcadlem atd.

A jedna z častých otázek W.Busche byla: Je tvůj život (před Bohem) takový, jaký má být?