Já takhle bezstarostně žila v dětství a raném mládí. Nad politikou jsem nepřemýšlela, komunisti prostě vládli, nic jiného jsem neznala. Chodila jsem do Pionýra, protože chodili všichni, na Prvního máje jsem se těšila, že budeme mávat mávátkama a křičet Ať žije první máj! Bydlení, jídlo, oblečení, teplo, světlo, vodu, to mi zařizovali naši, nebyli jsme chudí, měla jsem všeho dost. Na dovolené a výlety jsme jezdili, četla jsem plno krásných knížek, chodila do kina, s holkama na kofolu, na zprávy jsem nekoukala, noviny nečetla. Když jsem sehnala něco módního, byla jsem v sedmém nebi. Džíny z Tuzexu byly vrcholem blaha.
A věřím, že takhle žili i ostatní lidi a to i dospělí. Chodili do práce, tam si odmakali to svoje a jinak se o nic moc nezajímali. Chlapi šli do hospody, na fotbal nebo na ryby, ženský si pokecaly u kafe nebo dvojky vína, vyměnily si recepty, sdělily si strategie jak se dostat k nedostatkové mi zboží, šily, pletly, zavarovaly. O víkendech hodně lidí jezdilo na chatu, kde se budovalo. Lidí se o politiku nezajímali, věděli, že nemohou nic změnit, tak to brali jako takový nutný vopruz. Taky se nemohlo moc volně mluvit, nikdo nevěděl, kdo je práskač. A spousta lidí nemělo nějaké vyšší zájmy, kultura, cestování, svoboda, to spoustě lidí nic neříkalo. Svobody se nenajíme, říkali.