umím se hádat
opravdu důsledně dodržuju zásady hádání se
S mým mužem se hádáme občas, někdy i před dětmi, ale zase se umíme omluvit a usmířit (a myslím, že i to je součást výchovy, pokud ani jeden z nás není stoik, co by tu hádku někdy nepotřeboval )
vím, že bych nikdy nežila s mužem, pokud bych se s ním necítila dobře, argument "kvůli dětem" je kravina...
nesnáším křik, výčitky, dělá se mi zle od žaludku, takže pokud mohu, mám potřebu to klidnit, ačkoliv se to přímo netýká mne...
pochopila jsem, že někteří lidé ty hádky považují za normální...
pochopila jsem, že nemám právo soudit životy jiných, natož svých rodičů - oni prostě dělali všechno, co bylo v jejich silách, nejlíp, jak uměli, nás milovali, všechno, čeho se na nás "dopustili", bylo z lásky k nám a v dobré víře