Gavašetko u nás by se po 17. listopadu spousta věcí změnila i kdyby se nic nezměnilo, 17. listopadu jsme se loučili se svobodou a 9. prosince jsme se brali (v rodinném archivu máme potvrzení stávkového výboru, že jim manžel předal výslužku aby mu kamarádi práskli, kam mne unesli). Byli jsme ve 3. ročníku na výšce a opravdu v centru dění. Já už teda studovala jinou školu než jsem chtěla, ptž jsem měla ve složce, že si , když jsem byla na gymplu, moje máti vzala muže, jehož bratr emigroval. Poměry už nebyly až tak tvrdé, takže stačilo jít na výšku, na kterou jsem nemusela dělat přijímačky. Na univerzitě jsem později pracovala, ten záznam "nežádoucí" opravdu v té složce je. Nikdy bych se zřejmě neseznámila s těmi "zahraničními" příbuznými. Asi bych seděla někde v kanclu ve výpočetce a nežila život plný úžasných výzev. Moje děti by jako můj muž měli 1/4 z matematických kompozic (1 za matiku a 4 za úpravu písma a pravopis). Pamatuju si ten, dnes už samozřejmý, pocit, že mám život (pokud jsem zdravá) ve svých rukou. Že nedělám to, co mi někdo dovolí, kam mě zařadí, ale co chci já.