Pionýr byl u nás téměř povinný a oddílové vedoucí byly většinou studentky pedagogické fakulty. Většinu času se hrály nějaké kolektivní hry, když to šlo, tak venku a když ne, tak v klubovně. S kamarádkou jsme často na schůzky nechodily a pak jsme byly někde poblíž a pozorovaly jsme ostatní. Jednou nás načapali a měly jsme problém, proč jsme se nepřidaly k ostatním a radši měly absenci. Jednoduše - nechtěly jsme hrát ty kolektivní hry Na schůzkách se dělala prezence a ta se odevzdávala třídní a ta řešila, proč někdo nebyl na schůzce, když ve škole dopoledne byl a pak se to ještě řešilo s rodiči na třídních schůzkách. Takže u nás to byla dost buzerace. Někteří rodiče byli proti účasti dětí a dalo se to obejít i tím, že na dobu schůzek jim dali nějaký mimoškolní kroužek. Ale bylo to samozřejmě už podezřelé. A členy Pionýra ty děti tak jako tak byly, to si dovolil málokdo přímo odmítnout.