Buřte, moje maminka chtěla mít vše, co se týče jídla pod svojí kontrolou. Nakupovala a vařila jen ona, jídlo plánovala taky jen ona. Když jsem si chtěla něco vzít z ledničky nebo že spížky, musela jsem se zeptat maminky a často mi řekla ne, to si neber, to budeme mít k večeři nebo to je na zítra apod. Ale já jsem vždy jídlo považovala spíš za něco, co člověk holt musí dělat, aby neumřel, než za nějakou rozkoš. Tak mi ani nevadilo, že se jedlo to, co maminka připravila, nepamatuju se, že bych něco nechtěla, že na to nemám chuť. A táta taky ne. Jedl to, co mu maminka uvařila. Jen brblal, když bylo sladké jídlo, pro něj muselo být pokaždé maso.