Rose,
asi podlehla, ale nezáměrně, jen mě to prostě přestalo bavit. A ty podmínky a detaily jsou jiné. Máma dělala doma dusno, na všechny řvala, jako by je trestala, že kvůli nim musí něco navíc, aby se neřeklo a ona to dělat přitom nechce. Já jsem musela od nějakých 12 let kmitat v kuchyni, prakticky postupně převzít celé to vaření, tak jsem pak navrhla, aby se aspoň salát dělal den předem a že prý to nejde, pak se to nakonec přece jen zavedlo. Ke konci, to už mi bylo 20, jsem dělala už úplně všechno a máma byla vzteklá už asi z podstaty, že jsou Vánoce. A leccos by podle podle ní udělala jinak, vyslechla jsem si, jak jsem pomalá a mám obě ruce levé. Že bych řekla, že jdu s kamarádkami na brunch a pak na trhy a na procházku městem a přijdu až na večeři, to si vůbec nedokážu představit, to by to asi hodně vybublalo.
Já jsem nikdy neřvala, o pomoc jsem si řekla, byla jsem odmítnutá jak manželem, tak dcerou, ta měla navíc ty kroužky a veřejné vystupování s nimi, tak jsem řekla, že co bude, bude a honit se nebudu. A doma byla čím dál míň slavnostní atmosféra, míň naklizeno, odbyté dárky odbytě zabalené, čím dál míň cukroví a výzdoby. A taky jsem se nehonila, jen jsem toho zvládala míň a míň. V klidu. Ale možná za tím byla nějaká pasivní agrese a vycítili to a dcera se začala chovat podobně a radši odcházela pryč. A pasivně agresivně se začal chovat i manžel, aby dal najevo, že tedy nejsou žádné Vánoce, šel se rýt na zahradu v kompostu nebo hnoji, kterého si v jiný den ani nevšiml a už to stejně mělo být i zaryté v záhonech, ale nebylo, a nanesl to i do baráku. Vždycky to byly zásadně takové hodně špinavé práce, které by asi nikoho jiného dělat na ŠD nenapadlo