To je ale zajímavá diskuse, díky za příspěvky! Osobně jsem taky vyrostla v tom, že cukrové se jí až večer, ale tohle jsem doma neuhájila a nechtělo se mi bojovat. Ale máme jednu dobrou historku se zlatým prasátkem. Kdysi, když byla dcera malá, opravdu ten půst držela po celý den. Manžel se rozhodl jí zlaté prasátko zařídit, takže udělal nějaké důmyslné zařízení s baterkou a zrcátkem, které zapojil opravdu neviditelně. Zlaté prasátko tak zářilo někde nad šatní skříní. My dospělí jsme je všichni viděli, ale nějak nikomu nedošlo, že to malé dítě se dívá z jiného úhlu... Nejprve tedy dcera hlásila, že nic nevidí a že stále nic nevidí, až pak podlehla našemu všeobecnému údivu, že to přece není možné když my prasátko vidíme, že ona ne a prohlásila, že už ho taky vidí a až po dlouhých letech nám přiznala, že jí to bylo nakonec blbé furt si trvat na svém a aby měl taťka radost, tak řekla, že prasátko také vidí... Od té doby už se takhle poctivě nikdy nepostila, asi jsme to dokonale zazdili