Ano, umím. Ale musela jsem se to naučit, vychovaná jsem k tomu rozhodně nebyla. Asi jako většina mých vrstevníků. Raduju se vždycky dost nahlas, a to s kýmkoli. Pokud jde o nepříjemné věci, mohu to probrat s mým manželem a s několika výbornými kamarádkami. Je to pro mě hodně osvobozující, že můžu ty nepříjemné věci sdílet, doma s rodiči se to vždycky drželo pod pokličkou. Navíc člověk často zjistí, že v tom není sám. Pamatuju si období dospívání mého staršího syna, trošku průs...ře, když jsme si volaly s kamarádkou se stejně starým synem a vyměňovaly si informace o tom, co zase provedli, abychom se ubezpečily, že v tom nejsme samy. Pak to fungovalo taky super v době přechodu - kamarádky jsou moje vrstevnice, fyzické i zdravotní problémy jsme měly podobné, bylo fajn si to říct. To jsme zrovna s manželem měli dost blbé období, s ním to nešlo. No prostě za mě je k nezaplacení mít někoho, kdo tě vyslechne, když chceš poradit, poradí a když ne, tak souhlasně pokýve hlavou a řekne - já vím, já ti rozumím.