Asi jenom v tom vlaku, autobusu nebo jako spolujezdec v autě. To totálně vypnu a sleduji, jak se míhá krajina, ale nijak krajinu neregistruji, vůbec netuším, kde jsme a co jsme projeli.
To mám ráda.
A pak při plavání, to si zas počítám tempa, kolik temp k té bublině nebo lístečku a také totálně vypnu a jsem schopná tahle plavat fakt dálky.

A vlastně mám i ráda čas, kdy nemůžu spát, klidně ležím půl noci jen v posteli a koukám do tmy a mám v hlavě imaginární svět. To mám také ráda, nechápu manžela, který po chvilce vyleze z postele a jde si pustit televizi, já si nespavost užívám, ale nemám ji často, to bych pak asi mluvila jinak.

Cíleně si sednou a koukat do zdi neumím. Možná je to tím, že do dětí hustíme "nekoukej do blba a něco dělej", alespoň do já to jako dítě slyšela často.