Taky se přidám se svou zkušeností.
Můj muž měl auto, krásný, sporťáka. Zažili jsme v něm spoustu krásných chvil, i těch intimních , výletů, dovolených... No časem nás auto někde vypeklo, nestartovalo, museli se používat různé fígle (něco jako "pane Mopadži")...Pak jsem si udělala na stará kolena řidičák a tohle auto bylo moje první učitelka. No jenže už bylo staré, nespolehlivé, žralo peníze a trošku jsem se za něj i styděla (olezlé, otřískané). Dokonce jsem dostala pokutu 100,-- Kč za "ostrou hranu". Takže jsme pořídili "nové" ojeté a tohle jelo na vrakoviště.
Smutná cesta to byla, dívat se mu naposledy na zadek a nechat ho tam sešrotovat.
No ale měla jsem "svoje" auto. Bylo staré deset let a já s ním jezdila všude možně ještě asi osm dalších let. Jenže opět - nefungoval posilovač, oprava, pak opět, tak jsme ho odsoudili k smrti sešrotováním. Přemýšlela jsem ho někomu dát nebo prodat, ale byly by s tím jen starosti a opruz pro nás a ještě pro někoho. Ještě na šrotovišti o něj měli zájem, ale když jsme je informovali od stavu, vybodli se na to.
No a máme auto nové, krásné, spolehlivé a je to strašně moc fajn. Nakonfigurovali jsme si ho podle sebe, líbí se nám, krásně se s ním jezdí a miluju ho. Užívám si každou jízdu, je to prostě parťák a doufám, že nám takto vydrží co nejdéle. Nejlépe až do smrti (ne v autě !!!)

Ano, taky mě bolí u srdce, když dávám auto na šroťák, je to pro mě skoro člen rodiny. Ale všechno jednou končí.
Dát sešrotovat auto je jednoduché, pak se jen zajde odhlásit a je po starostech. Auta, která se jednou prodají nebo budou na náhr.díly, postávají všude po městech a vesnicích a je to hnus.