vždycky jsem milovala staré černobílé filmy pro pamětníky, ale to pro mne nebylo retro ani sentiment, pro mne to bylo stejné jako "nové" filmy... dodnes je mám ráda, jen na ně pohlížím trochu jinak a cítím nad nimi smutek při vědomí, co se odehrávalo v té době za zdmi ateliérů, s vědomím co čeká na ty herce, čím vším si budou muset projít...
u filmů z šedesátých, sedmdesátých let zase cítím mírnou nostalgii, protože se mi spojují s tím, že byli mladí mí rodiče... no a osmdesátá léta, to je moje dětství, to už je retro a nostalgie vlastní, to je stejné jako ty fb skupiny (občas vídám příspěvky), kde jsou ty staré obaly od čokolád, oplatek, ty hračky... a paradoxně "nejhůř" nesu devadesátky - jak se teď spustil trend obracení se do devadesátek, zpětně jsem si uvědomila, jak nebezpečný život jsem vlastně žila, úplně mě to zaskočilo vždycky jsem si devadesátá léta spojovala s neskutečnou svobodou, kdy se ta vnější svoboda prolínala s mou čerstvě nabytou osobní svobodou, odchod do města, intr, dospívání... a teď díky krimi seriálům jsem si vzpomněla také na spoustu známých a kamarádů, co se pohybovali na hraně (často dost za hranou) zákona, a říkám si, jak jsem byla vlastně blbá, jak jsem neměla ani trochu strach, jak jsem riskovala... moje drzost a nebojácnost ty kluky většinou dost bavila, nikdy jsem se do ničeho nezapletla, ale stejně si říkám, že chovat se takhle moje děti, vymlátím z nich duši (a to jsem byla vlastně hodná holka, knihovnice )
no a co je po 2000, to je "nové", to je jasný
včera jsem si poplakala nad bridget jonesovou, hugh grant je STRAŠNĚ starý, vůbec nechápu, kam zmizel ten chlapeček ze čtyř svateb - sakra, ten film si pamatuju z kina v premiéře! ve výsledku musím přiznat, že krom toho, že byl film dojemný sám o sobě, tak ten skok v čase mě pořádně rozsypal první deník jsem viděla už jako DOSPĚLÁ s dítětem... hrůza
takže jo, začínám být strašně sentimentální