Já jsem do 4. třídy vyrůstala na vesnici a chodila na vesnickou malotřídku, kde se to moc neprožívalo, takže jsem byla celkem v klidu. Vrchol komunistické výchovy byly lampionové průvody k VŘSR, nemuseli jsme vstoupit ani do pionýra, neměli jsme doma ani pionýrský kroj, jednou jsme ho na cosi potřebovali a máma ho sháněla někde na půjčení...

V páté jsem šla už do města, kde najednou bylo všechno jinak. I ta škola byla taková "urputnější", nacvičovali jsme na Spartakiádu a tak..., ruštinářka byla taková nepříjemná... Naštěstí přišla revoluce, takže to trvalo jen krátce.

Takže z osobních vzpomínek ten komunismus nemám nijak dramaticky, ale samozřejmě, dospívala jsem v čerstvých devadesátkách a měli jsme hodně intenzivní výchovu (spousta dospělých, i učitelů, nám pak vyprávěla, o co šlo, co zažili, co se dělo, hodně jsme četli do té doby zakázanou literaturu a vysvětlovali nám "podtext"), tj. tím jsme hodně vnímali rozdíl mezi teď a dřív. Tj. i když mě osobně se "nic nedělo" (zabavení statku dědové rodině proběhlo už před desetiletími), tak žádnou nostalgii nemám a iluze už vůbec žádné.

Rodinu jsme měli půlenou - babička chodila i v komunismu do kostela, včetně do sboru, nechala nás všechny "tajně" pokřtít, dědovým sebrali statek xxx druhý děda byl jakýsi papaláš na okrese, takže u nás se tak nějak balancovalo mezi prorežimním a protirežimním nastavením. Proto se doma o tom nemluvilo, aby se ani radši rodina nehádala...

Tu tíži jsem tedy cítila asi až v tom roce 1989, kdy jsem už měla trochu rozum + jsme se pohybovali víc v tom městě a na městské škole a začínala jsem cítit tu výchovu - neříkat, neodmlouvat, ale současně "Jak se vymluvit z něčeho"... (to už nežil ani ten komunistický děda, takže větší důraz u nás byl na protikomunistickké postoje, což se třískalo s tou dost "komunistickou" městskou školou). Možná proto mám takový odpor k městským školám sídlištního typu, byť jsem v ní byla jen krátce.