Vím, že je to těžké. Málokterý konec život je radostný a provázeným sluníčkem až do jeho poklidného konce. Věřím, že to mrzí, že to může vztahy otupit, ale je dobré, když se nad tím alespoň ti mladší zamyslí a neodsuzují, protože velmi brzy budou třeba na té druhé straně sami.

Moje mamka neměla nějaké nenávistné projevy, i když politicky bychom se taky neshodli, ale nebylo to pro nás téma. Zase ale posledních pět let života začínala každý rozhovor líčením svých zdravotních obtíží, stále opakovala, že už brzy umře. Přitom taky bývala radostná, veselá, ale i tam se holt něco v psychice zvrhlo, bohužel tohle odmítala jakkoliv akceptovat, že by snad bylo od psychiky. Lítala po všech doktorech (kromě psychiatra, tam by nešla), pozorovala se, prožívala panické ataky (aniž by připustila, že je to od psychiky) a stresy ze svého zdraví, až se jí zastavilo srdce. Jsem přesvědčená, že k tomu právě přispěla sama svým životem ve stresu. Zemřela krátce po šedesátce. Bylo pro mě únavné každý kontakt začínat tím, jak jí zase v noci bušilo srdce a vůbec nespala a že má vyrážku a asi pásový opar (což byl otlačený puchýř) apod. Taky mě to vysávalo energii, víceméně byl každý hovor protkán negativitou, kterou jsem se snažila převést někam jinam.
Dnes na ni vzpomínám, jaká byla dřív, s láskou a lítostí, že už tu není, nebylo by jí pořád ani 70 let. Mám ji v paměti hlavně, jaká byla dřív, není to u mě tak, že by posledních 5 let všechno překrylo.

Ale jo, uznávám, je to pro nás těžké vidět, jak se rodiče mění. Jen snad jim to nemějme tolik za zlé.