Huso, souhlasím.
Není to ani tak záležitost věku, ale prostě toho, že zdravotní problémy velmi silně ovlivní život. A ve vyšším věku je to holt častější.
Já jsem z podstaty optimisticý člověk, stejně jako moji rodiče, nikdy jsme si v debatách o zdravotních potížích nelibovali, nikdy jsme nepropadali skuhrání.
Ještě letos o Vánocích jsem diplomaticky odváděla hovor vzdálenějšího příbuzného na téma chorob dalších vzdálených příbuzných, které ani neznám, není to prostě moje oblíbené téma a nechtěla jsem, aby to musely poslouchat mé děti, pro něž je to už úplně vzdálené. Sváteční chvíle by měly patřit jiným tématům.
Nicméně, jelikož na mě osobně došlo a zažívám aktuálně celkem turbulentní zvraty zdravotního stavu a životních vyhlídek, rozumím dobře tomu, jak moc to lidi může pohlcovat.
Mně je i nadále protivná ta sebestřednost, ke které je člověk nemocí tlačen (nemůže na plno fungovat, dost času zůstává nevytížený a má prostor pozorovat se, smutnit nad sebou a obávat se budoucnosti), ale rozumím, že lidé mají potřebu sdílení.
Jak píšeš, ona ta nemoc zabere v životě obrovský prostor a vytlačí spoustu jiných věcí, u někoho možná většinu. Je náročné nepodléhat.
A čím starší člověk, tím naléhavěji si může uvědomovat, že už nemá mnoho času a že už nikdy nebude lépe. Není to lehké.