přemýšlím, jestli jsem měla takové štěstí na mámu a tchýni, že nic negativního si nepamatuju nebo si to jen nepamatuju
mamka u nás pár dní určitě byla, tchýně se držela hodně zpátky, myslím, že i když si dceru zamilovala, měla trochu strach, abychom nechtěli hlídání nebo tak bylo jí 58, měla pocit, že babičkování už si splnila u vnoučat od starších dětí (v té době jim bylo cca 11-13)... tchýně měla sice pár rad, ale vzhledem k tomu, že to bylo ve stylu "dudlík do medu", rychle pochopila, že nemá cenu mi je dávat (ostatně ten pocit ze mne měla asi celkově, protože mi nadělila knihu 1000 tipů a triků do domácnosti od reader""s digest, s tím, že její vlastní rady mě stejně nikdy nezajímají )
a mamka byla skvělá, dokázala dát radu aniž by to byla rada ona vždycky tak moc věřila, že jsme ohromně chytré, že vlastně určitě víme co děláme a když ne, stačí nás jen nasměrovat takže když tak to bylo spíš ve stylu "já nevím, jak to říkají teď nebo jak se to dělá dneska, ale když jsi byla malá ty, tak jsem dělala tohle" - a někdy to bylo k užitku a někdy ne, nezlobila se ani když jsem to zamítla, nechlubila se, ani když jsem to přijala později, když se děti už začaly vymezovat a prokazovat osobnosti a vlastní vůli, občas jsme se názorově střetly, ale vždycky s tím, že "když jsou děti u babičky a dědy, dělejte to po svém, když jsem u toho já, budeme to dělat po mém" a to dodržovali s tátou oba