P.T.,
nejsi jediná... já taky textům nerozumím - myslím, že je to určitá vada sluchu, že při větším hluku mi slova splynou s tím hlukem (hudbou). Myslím, že je to jeden z důvodů, proč nesnáším hlučná prostředí a proč jsem v pubertě nechodila na diskotéky a zábavy - nebyal jsem tam schopná se domluvit. A proč třeba hodně závisím na odzírání (covidové roušky ze mě udělaly hluchoněmého člověka neschopného komunikace). A proč třeba nedokážu telefonovat a něco u toho dělat - musím sedět (ani nemůžu třeba chodit nebo řídit) - jak to je jen hlasový vjem, tak se na to musím pekelně soustředit.

Zvlášť pokud je to v cizím jazyce... já třeba angličtině přestávám rozumět i v okamžiku, kdy jsem unavená nebo vystresovaná (třeba při porodech mi musel manžel překládat, já jsem ty sestry a doktory vůbec "neslyšela")... ale i v běžném životě - když jdu po sámošce, tak nevím, o čem se ostatní nakupující baví. V češtině pořád vím, že říkají "Máňo, ještě deset rohlíků", ale v angličtině mi to hlava vůbec nebere jako jazyk - musím se soustředit a musím si být vědoma toho, že ty lidi mluví na mě - a pak není problém vůbec. Ale věci, které se mě netýkají, ty jdou doslova jedním uchem tam a druhým ven.